Jan Sytař
Jan Sytař se narodil v roce 1977 v Brně. Studoval FaVU VUT a AVU(stáž) u Martina Mainera, Václava Stratila a Vladimíra Kokolii. Za sebou má desítky výstav. Zajímá se o vlastnosti prostoru. V současnosti na cestách.
Nezřídka oplétáme obraz sítí slov, aby se na nás nevysypal. Pojmenované vydělujeme z nekonečna a bereme mu tak sílu celku. Je dobré se pokusit tomu vyhnout. Zajímá mě spíš to, co vlastně vidím. Jak se dívám, nebo jak bych se chtěl dívat. Vidět jevy jako dočasné vizualizace nespočetných kauzálních řetězců. Jak je zabarvují emoce a formují očekávání. Nevidět jen přítomný projev, ale celý potenciál. Tu vařící pěnu a vichr, který vše udržuje v pohybu. Mraky a oheň, proud řeky. Chápat, že od toho nejsem nijak oddělen.
Návrat z Annapurna Sanctuary
Kus za mostem, jsme si najali džíp s ještě pěti Nepálci. Složili jsme se tak na jinak dost vysokou cenu. Narváni jako sardinky jsme se rozjeli po neskutečně rozbité cestě, mlátili hlavami o strop a koleny o sedadla před námi. Jako by nějaký obr vzal džíp do ruky a pořádně jím štěrchal. Po nějaké době jsme dojeli honáka se stádem nákladních mul. Šly dolů do údolí poháněné jeho dlouhým bambusovým prutem a křikem. Když jsme byli úplně u nich, vylezl si honák na střechu našeho džípu, usadil se pohodlně na naše batohy a popoháněl prutem muly ze střechy. Náš řidič mu pomáhal troubením. Narvaný džíp s honákem na střeše, s prutem dosahujícím daleko před nás, hnal před sebou stádo mul terénem, se kterým by měl problém i tank. Projížděli jsme nad propastmi a brodili se půl metru hlubokými potoky, proudícími přes cestu, se stádem valícím se před námi. Když jsme se blížili k civilizaci, zastavovaly nás zátarasy krojovaných žen, zpívaly, tančily a dávaly červené tečky na čelo. Když dostaly peníze, pustily nás dál. Pak jsme projeli check pointem ACA, přejeli mostek a kousek výš zastavili v osadě Nay Pull. Vystoupili jsme z džípu a hodili batohy přímo do hospody u silnice. Byli jsme zpět. Odtud jsme před osmi dny vyráželi vzhůru, do Base Campu Annapurny. Srkali jsme kávu v příšeří plechové boudy a já viděl v prostoru před sebou zářící převalující se tvary mlhy, živá oblaka, brány. A pak na malou chvíli chatrč zmizela a zbyl jen ohromný nekonečný prostor, plný záře a chvění. A to chvění byla radost. Byl rok 2079 nepálského kalendáře. Viděl jsem vrchol Mačapučáre rudě zářící v zapadajícím slunci. Tato posvátná hora je sídlem Amitháby, buddhy čisté země Devačen. Amithába září jako hora rubínů v záři tisíce sluncí, přesně tak, jako jsem viděl zářit vrchol Mačapučáre při západu slunce. Byl to On, viděl jsem ho zřetelně a je ohromný, a nevýslovně nádherný a zářící. Je všude jako prostor a pro mě bude vždy vrcholem Mačapučáre, posvátné hory, jejíž krása bude již navždy vypálena v mém vědomí. Stejně jako Annapurna Sanctuary – místo, kde již nejsou slova.
Kontakt
jansytar (zavináč) yahoo.com